pátek 21. listopadu 2014

RECENZE: Levandulový pokoj - Nina George


Příběh o zlomeném srdci, které nevyléčil ani čas.

Jean Perdu je samotářský čtyřicátník, který vlastní jednu postarší loď. Jednou ho napadlo přejmenovat svou loď na Literární lékárnu a začal na ní prodávat knihy. Povětšinou jsou jeho jedinou společností dvě toulavé kočky, o které se z dobroty srdce stará. Občas však přijde i nějaký zákazník se skrytými problémy duše, které Jean umí vycítit a tak předepsat na tyto chmury lék v podobě knihy. Cítí však, že jeho život není naplněn, v tom se do jeho domu přistěhuje nová sousedka, kterou opustil manžel. Jean Perdu byl požádán paní domácí, zda by neposkytl mladé ženě bez prostředků nějaký nepotřebný nábytek a tak po 21 letech otevírá zakonzervovaný pokoj. Pokoj, který v něm probouzí spoustu krásných a zároveň bolestných vzpomínek na ženu, která byla pro něj vším, ale zmizela z jeho života.

Mé hodnocení: 60 %

Teď se však znovu dostala do jeho myšlenek a vzpomínky se vrací jedna za druhou. Jejich proud se nedá zastavit, obzvlášť když zjistil, že udělal obrovskou životní chybu. Celých dvacet jedna let měl u sebe její poslední dopis na rozloučenou. Ze strachu a z neschopnosti čelit jejímu vysvětlení, proč ho opustila, dopis neotevřel. Nyní konečně ano a už nelze nic napravit. V bytě se dusí, neví, co si počít se svým životem. Nastoupí na svou loď a poprvé s ní odrazí od břehu. Cíl cesty není jasný, jen plout a nalézt konečně klid.

Zákaznice na vysokých podpatcích zavrávorala. Perdu jí ale nepodal ruku, nýbrž knihu S elegancí ježka. Reflexivně po tom románu sáhla a pevně se ho chytila. Perdu ho stále držel. Mluvil přitom na ženu uklidňujícím, něžným, tichým hlasem. „Potřebujete pokoj, kde by bylo přítmí a malé koťátko, jež by vám dělalo společnost. A tuto knihu, kterou si laskavě pomalu přečtěte. Odpočinete si při tom. Určitě budete hodně přemýšlet a pravděpodobně i plakat. Kvůli sobě, kvůli rokům. Budete se pak cítit lépe. Uvědomíte si, že nezemřete, i když máte takový pocit, protože se k vám ten chlap nezachoval slušně. Začnete se mít zase ráda a nebudete si už připadat ošklivá a naivní.“ Teprve po tomto proslovu knihu pustil. (str. 19)

Na Levandulový pokoj jsem se těšila, protože kniha, ve které je hlavním hrdinou knihkupec, musí být pro každého knihomola čtenářská výzva. Bohužel kniha byla trochu jiná, než jsem očekávala. Očekávala jsem romantiku uprostřed Paříže o knihkupci, ale dostala jsem hořkosladký příběh, který je jakoby vytržen ze samotného života. Neříkám, že je to špatně.

Jean Perdu je člověk s hlubokým žalem, který se snaží v sobě dusit. Příběh je o jeho vyrovnávání se se smutkem, aby mohl uzavřít roky starou etapu svého života a začít jej žít znovu naplno. Spisovatelka Nina George opravdu netrpí nedostatkem slovní zásoby. Budete doslova zasypáni, ne knihami Literární lékárny, ale krásnými slovy, se kterými si tato autorka umí opravdu pohrát. Ze svého hrdiny Jeana udělala opravdu sečtělého a moudré muže, který se svým přítelem spisovatelem Maxem vede dlouhé debaty říznuté filozofií. Děj je oživován popisy života ve Francii, zejména různých měst, které Jean navštíví. Setkává se i se spoustou různých osobností, které více, nebo méně zasáhnou do děje. Ale co bych vyzdvihla nejvíce, jsou zápisky z Manonina deníku, kde popisuje, jak se s Jeanem poznala, jejich lásku a nakonec také důvody, proč od něj odešla.

Zdálo se mu, že má v sobě chuchvalec času, zvyku a ztuhlého strachu, který mu nedovoluje dát průchod smutku. Byl tak plný zkamenělých slz, že v jeho nitru nebylo místo pro nic jiného. Nepřiznal dosud svým společníkům, že z ženy, kvůli které přeřezal všechny lana svého života, je už dávno prach. Ani to, že se stydí. Že ho pohání stud, ve skutečnosti ale neví, co bude v Bonnieux dělat a co čeká, že tam najde. Mír? Ten si ještě dlouho nezaslouží. No dobrá, druhé potažení nemůže uškodit. Kouř byl štiplavě horký. Tentokrát ho nasál hluboko do sebe. Měl pocit, jako by ležel na dně moře, v oceánu těžkého vzduchu. Bylo tu ticho jako pod vodní hladinou. Dokonce i sýčkové v tu chvíli mlčeli. (str. 165)

Autorka knihy ukazuje, jak moc se člověk dokáže obětovat kvůli lásce, jak moc dokáže láska člověka zasáhnout. Že člověk, který pro nás znamenal vše, bude stále mít své místo v našem srdci. A hlavně, že se někdy musíme od starých vzpomínek odpoutat a spálit mosty, abychom mohli znovu nalézt na světě své štěstí.

„Hledám ho už dvacet let. Nebo ji. Ta kniha..je..“ Jean Perdu se snažil vyjádřit to slovy, neviděl ale nic jiného než světlo, které se pohybovalo na řekách. „Je jako žena, kterou jsem miloval. Vede k ní. Je to tekutá láska. Taková míra lásky, jakou ještě dokážu snést. Byla stéblem, jímž jsem posledních dvacet let dýchal.“
Jean si přejel rukou po obličeji. Nebyla to ale celá pravda. Aspoň ne jediná. „Pomohla mi přežít. Teď už tu knihu nepotřebuju, protože dokážu… dýchat sám. Chtěl bych ale autorovi poděkovat.“ (str. 205)


Děkuji společnosti Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku!!!


1 komentář:

  1. tva recenze mi pripomíná knihu Na první pohled která byla vychvalována , ale pro me to bylo neco naprosto jineho a strasneho :D presne od ni cekam to cos cekala ty :D koupim a dystak poslu dal :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za zpětnou vazbu. :) Komentáře typu dvouslovné věty: Hezký blog, recenze, knihy + Váš odkaz na blog nebudu publikovat. Nezlobte se. :) Nepřijde mi to jako upřímný komentář, ale jen jako reklama.